Dávno zapomenuté básnické (úplně slepé) střevo

Foto: foter.com

Příspěvek na (snad) dobrou noc. Já, mé dospívání a psaní do šuplíku.

Dlouho jsem přemýšla, čím v deníčku vyplnit mezery, kdy nemám sílu a čas psát. Musím se přiznat, že poslední dobou nehýřím skvělými nápady, takže přijít na něco, co by zajímalo někoho jiného, než jsem já, je pro mě opravdu dilema, snad až nadlidský výkon. Nakonec jsem do notebooku zastrčila svou starou flashku a hledala, zda nenarazím na něco, co by alespoň zdánlivě připomínalo smysluplnou myšlenku. 

Nic hlubokomyslného jsem neobjevila, ale mé oko uvízlo u mých starých básniček. Občas, když na mě padne nostalgická nálada, začtu se do nich znovu. Nic na nich neupravuji, i když u některých spojení už s odstupem času skřípu sama zubama, díky té nedokonalosti se mohu vracet o x let zpět.  Psávala jsem je po nocích pod peřinou na starém jednořádkovém a jednobarevném mobilu, obří, těžké motorole, a vždy jsem měla co dělat, abych u "datlování" neusnula únavou a nehodila tak to kilové závaží bráchoj na hlavu (měli jsme dvoupatrovou postel a chudák spal dole). S odstupem času vidím, že už v té době byly slova mou vnitřní terapií, která mi pomohla se vypsat z nejrůznějších věcí, které se děly kolem dospívající holky končící základní školu. Prostřednictvím básniček a povídek jsem utíkala od každodenních problémů, které zdaleka neměly co dělat s prvními láskami. O to víc mi dnes přijde úsměvné, že jsem své "tajné světy" hledala a nacházela právě u sentimentálních  schémat...

Nejde o žádnou literárně-uměleckou činnost, nic hodnotného, ale tak trochu to vypovídá o mém dospívání - době, kdy jsem ony texty psávala. Jsou jednoduché, rytmicky monotónní, plné klišé, ale zachycují mé vzpomínky. Nebo vy snad neznáte ten pocit, když najednou ucítíte určitou vůni, uslyšíte starý song a rázem se vám vybaví miliony střípků vzpomínek? Já to tak mám s texty (knihy, články, básně...) - papírem oživená slova mi připomínají, co jsem zrovna dělala, když jsem je četla naposledy, co před lety... Ač se každému těžko vybaví při četbě mých pseudo-básniček to samé, co u nich zažívám já, doufám, že se mi vás alespoň na chvíli podaří přenést někam zpátky - daleko, kde už to dávno nepoznáváte... 

Psaní se pro mnohé může stát vnitřní terapií a relaxací. Foto: foter.com

Malíř

Byl jsem malíř chudý jak myš,

Pro pár tahů štětcem dosud živ.

Však dnes mám jen slunce nad hlavou,

V dálce touhu bělavou

A v ruce svůj štít, který dřív mě nutil žít.

Se štítem mým, mým štětcem dřeveným,

Dřív maloval jsem svět,

Byl růžový, byl sladký jako med.

V tu chvíli všechny krásy kolem mě já miloval jsem do jedné.

A miloval jsem tebe, děvče mé.

Cožpak naší lásku zapomeneme?

S kapsou prázdnou a srdcem zlomeným

Bloudil jsem světem rozbouřeným

Přes pole, louky a řeky plynoucích dní

Trmácel jsem se stále sám. Stále tě v listech a korunách stromů hledal.

S tvým odchodem mi zmizel sen.

Už nikdy nebude takový den!

Takový den, jako byl kdysi, když můj štětec na papír obtiskl všechny tvé rysy.

A i přesto já stále dál všechny ty krásy do jedné miloval.

A miloval jsem tebe, děvče mé.

Cožpak naší lásku zapomeneme?

(Jana Hybnerová - Protivná panikářka)

A jaké bylo vaše dospívání? Vzpomenete si ještě na jméno první lásky, kdo vám dal první pusu? Kdo vám poprvé rozpálil tváře?

Dobrou noc, vaše Panikářka