I se zdravotními problémy se mohou plnit sny!

Nic není nemožné. Stačí se odhodlat.

Dlouho jsem se tu neukázala, a tak jsem se dnes, kdy je první den po měsíci trochu klidněji, rozhodla hodit sem pár řádků. A jelikož už dlouho nebylo slyšet mých nářků, začnu hezky od začátku - tedy jak se mi daří, co je nového.

Jak už jsem několikrát psala, jsem v posledním ročníku magisterského studia Kulturních dějin. Do začátku roku jsem byla odhodlaná odezvdat diplomovou práci na jaře, státnicovat květen/červen. Jenže, ejhle... malovala jsem si to všechno strašně jednoduché. Přece na tom nic není, to zvládnu levou zadní. A začalo se to kupit. Přítelova diplomka, se kterou jsem se mu snažila pomáhat, a následně jeho státnice, moje jedny antibiotika za druhými, tropy, které trombofilika po embolii vyřadí z provozu, horečky a totální nechuť cokoliv dělat, natož něco smysluplného  - nesnáším polovičaté věci, alespoň ne ty, které jsou vidět. Možná taky proto moje diplomová práce má rozsah disertačky a já se tajně modlím, aby i tak prošla, neboť jsem si na ní dala opravdu záležte. Netroufám si tvrdit, že přináší něco nového, i když se o to částečně pokouším, ale je to takový můj "testament", kterým jsi dokazuji, že na tom ještě nejsem tak špatně - ehm, nebo možná trpím schizofrenií a na těch desítkách stránek jsou jen bláboly, které za čitelné považuje jen můj chorý mozek. Uvidíme....

Abych se ale vrátila k tomu jarně-letnímu kolotoči. Doteď děkuji svému spolužákovi, který mi 14. května radostně oznamoval, že má již okolo 80 stran DP. Najednou jsem se zarazila, sakra on už vážně píše a já stále načítám sekudnární literaturu, vybarvuji si poznámky a jen tak halabala si hraji. Věřím tomu, že kdybych z jeho slov tuhle větu neslyšela, další týden bych zase jen vybarvovala. :D A tak jsem se okolo 15. května hecla a kromě sekundárky jsem se konečně pustila i do analyzovaných knih (to brzo, vím :D) a světe div se - i psaní a je to, uuf.  Ve své práci jsem se pokusila využít texty populární literatury, konkrétně dívčích románů mladičkých autorek, k socio-kulturnímu výzkumu diskurzu subkultury dospívajích čtenářek se zřetelem na typologii hlavních hrdinek.  Zní to asi pro většinu trapně, ale bavilo mě to. Jednou bych chtěla pracovat v nakladatelstvím zaměřeném právě na dětskou literaturu - takový můj asi nedosažitelný sen je Albatros.

 JAK TO JDE?

Zimní semestr se překulil nepopsatelně rychle a paradoxně úspěšně. Samé jedničky a přede mnou zbývalo uzavřít studium zkouškou z německého jazyka, kterou jsem měla naposledy na gymnáziu, a to v dost pofiderním provedení. Doteď si vyčítám, že jsem si jazyk nechala na poslední chvíli, protože věřím tomu, že kdybych před sebou nevalila tu smradlavou německou kuličku, jak ten známý brouk své le*no, možná bych se s diplomkou kousla dřív. Ale kdo ví, možná taky ne..., zřejmě by mě i tak zlomila antibiotika, tropy by přišly tak i tak a odepsaly mi plíce, zavalila práce....prostě kdo ví... panická porucha mě naučila nepřemýšlet nad tím, co by bylo kdyby....

Jelikož jsem  své panické potvoře nevěřila, rozhodla jsem se, že se na němčinu budu připravovat sama a zapsala jsem si na letní semestr pouze zkoušku bez výuky. Zprvu mi to přišlo jako skvělý nápad - budu se moct věnovat placené práci, občas sednout k diplomce a pravidelně mrknu na jednu lekci a slovní zásobu němčiny. Ano, takhle by to bylo, kdybych nebyla marný prokrastinátor. K němčině jsem se pořádně dokopala necelý týden před zkouškou s myšlenkou: přece jsi psala maturitní test z němčiny, tak to musíš dát. Hm, ani tohle nadšení mi moc nevydrželo. S diplomkou mi teklo do bot, protože jsem se ji snažila dopsat ve stejnou chvíli, jakou jsem měla věnovat i němčině.  Nakonec se ten můj anděl strážný nade mnou smiloval a zkoušku z němčiny jsem dala na první pokus. Jsem ale poučená - jazyky už jedině s výukou :D

Kromě prokrastinace mě občas obtěžovaly i jiné věci  - úzkosti. Někdy v takové míře, že jsem nebyla schopná se soustředit a rozklepaná jsem na vše kašlala. Problémy jsem házela za hlavu. Snažila se realxovat a nemyslet na žádný stres. Prostě odsun všeho, co mi vadí na druhou kolej. Je to sice krásně volnomyšlenkářské, ale má to jeden velký háček - práce vám stojí, o výsledcích si můžete nechat jen zdát. A tak jsem tu největší část diplomky - téměř celou empirickou část - musela zvládnout za 4 dny, přičemž první dva jsem opět spíše prokrastinovala. I to mi budiž poučením - panická porucha opravdu nemá ráda stres a větší zápřah bez spánku. Vstávala jsem v šest hodin, chodila spát v jednu a od počítače a rozepsané práce jsem vstávala pouze uvařit oběd/věčeři. 

Když jsem práci konečně dopsala, ta mrcha byla tu! Bušení srdce, sucho v ústech, křeče, třes v rukou, nepopsatelné přeskakování srdce (to mi připomíná, že mě má panicka porucha snaží nalákat na lékařské vyšetření, neboť tachykardické projevy se jí vůbec nelíbily)nespavost, noční pocení, kdy mi nestačily dvě nošní košile na výměnu....atd. atd. Nakonec se panika rozhodla zajít se mnou do obchoďáku. Stojím uprostřed natřískaného Newyorkeru, lidé pobíhají, prohrabávají se slevovými stojany a mně z jejich poskakování, hlasité hudby začíná být zle, rosí se mi čelo a mám pocit, že omdlím. A najednou? Přítel byl pryč. V kabelce jsem měla jeho doklady, klíče od auta, pěněženku....jediné, co jsem neměla, byl můj mobilní telefon, abych mohla zavolat kde jsem, že mi je zle. A už to jelo, "bože já zas dostanu, že s sebou nemám mobil. Sakra, kam mohl jít, kde ho v tom dvoupatrovým baráku budu asi hledat? Napadne ho přijít sem pro mě? Co když tu vážně omdlím." Najednou se vše přede mnou stahovalo do slitých barev, místo Lany del Rey v reprácích jsem slyšela pouze hučení, to jak se mi valila krev do hlavy a já začína rudnout, špatně dýchat. Po x měsích se mi uprostřed cizích lidí chtělo brečet, sednout si doprostřed na zem a čekat, až pro mě někdo přijde. HLAVNĚ NEOMDLÍT. Panická porucha si mé dvoudenní nostop psaní přišla vychutnat a trochu mě upozornit, že TAKHLE TEDY HOLKA NE, tělo potřebuje pravidelný a klidný režim. 

Panická porucha nám dovolí žít relativně normální život, pokud my svému tělu oplátkou dovolíme pravidelný režim. Dnes je ráno, sedm hodin. Já mám uklizeno, vydrbané akvárium, umyté včerejší nádobí, připravený oběd, rozečtenou knihu, odeslanou práci do redakce a nohy nahoře. Plkám tu s vámi a je mi FAJN. Konečně jsem se pořádně vyspala, bušení srdce tak odešlo a já si užívám těch dokořán otevřených oken, kterými mi sem proudí sluneční paprsky a lákají mě na dopolední rande s bráchou do města...možná půjdu...dnešní den je můj, stejně jako ten zítřa, pozítří.... každý den by totiž měl být tak trochu náš...

Jestliže trpíte myšlenkou, že něco nezvládnete, pusťte se do toho co nejdříve. Určitě se dočkáte výsledků! Pokud svou diplomovou práci obhájím, nechám si ji vytisknout a svázet ještě pro sebe - jako takový svůj malý triumf, že i se zdravotními problémy se mohou plnit sny!

KRÁSNÝ DEN