Týden v poklusu

Zdroj: weheartit.com

Run, run, run. Aneb Během k lepší formě, náladě a postavě.

O tom, že začínám běhat, jsem tu už jednou psala. Bohužel, ale má výdrž stačila na dva výběhy a odhození tenisek do komory. Začátků mám za sebou už nespočet, ale nadšení vždy vydrželo krátce. Byly to spíš takové "hurá akce" se snahou všechno a rychle změnit.  Něco ve stylu: napíšu si denní plán a budu ho plnit. Blbost. Věřím, že spoustě lidem předem nalinkovaný den vyhovuje a motivuje ho. Mě ubíjí, protože se znám a vím, že ani z poloviny předem aktivně nadupaný seznam  - i když jsem se ho vždy snažila minimalizovat s ohledem na sebe samu - se vždy minul účinkem. Jediné, co mě večer po podívání se na lístek visící na lednici hřálo po tělo, bylo úzko, že nejsem schopná ani takový kratičký seznam za den splnit. Motivace musí být učinná, ve chvíli kdy se mění v dresuru a výčitky, ztrácí svůj význam, a tak jsem k lednici přistavila jednoho krásného rána koš, roztrhala všechna nedodržená, polovičatá předsevzetí, nasadila tenisky a vyběhla - prostě jen tak, abych se nenudila.

Množství startů mě spíše demotivovalo. Vždy mě o chuť připravila další antibiotika, která jsem dostala po zvýšené aktivitě, ataka nebo jiné zdravotní radůstky. Jenže teď je venku krásně teplo, moje oblíbené angíny se zatím (ťukám do dřeva) vyhýbají a já jsem minulý týden jen tak obula své tenisky a zkusila vyrazit. Zlehka a pomalu, abych se zbytečně nestresovala, že mi to nejde, nebo že se moje plíce po embolii snaží prchat z těla. A hle, šlo to. 

První den byl krutý, nebyla jsem schopná trasu 3 km "uběhnout" naráz. Zastavovala jsem se, chtělo se mi brečet, bylo mi divně úzko, plíce bolely, jako kdyby mi do nich někdo zabodl šroubovák. O tom, že jsem zněla jak uhekaná Serena, se snad ani nebudu zmiňovat. Večer mě místo poděkování mé tělo obdařilo parádní úzkostí a nespavostí. Měla jsem chuť tenisky opět schovat, a nebo ještě lépe - rovnou je hodit do kontejneru. 

Můj smart phone je bohužel hloupý a aplikací se do něho moc nevejde, a proto jsem zvolila zatím méně obsáhlou variantu pro sledování svých výsledků. Dnes jsem tak poprvé vyzkoušela běhm s free verzí aplikace Sports Tracker.

PŘECE NEBUDU BĚHAT, KDYŽ JE MI Z TOHO ÚZKO

----------- HLOUPOST---------------

Jenže, opravdu mi bylo úzko z běhu? Chce to vyzkoušet znovu! A tak jsem tenisky ze zvědavosti a čistě "vědeckých" pp účelů vytáhla znovu. A co se stalo? Úzkost večer sice dorazila, ale slabší, navíc jsem cestu zvládla o jedno zastavení méně. 

Třetí den se běželo skoro samo, tenisky jsem opět nasadila ze zvědavosti - tentokrát mě zajímalo, zda zvládnu trasu uběhnout zase o nějakou tu zastávku na vydýchání méně. Další den znovu, až jsem cestu zvládla s jednou zastávkou,a tak jsem si ráno poté vyčistila tenisky a nedočkavě vyběhla do lesa, zda konečně alespoň ty tři kilometry mým šnečím tempem zvládnu bez zastavení. A JE TO TU, DÁMY A PÁNOVÉ!  Už podruhé jsem běžela bez zastavení, jsem méně zadýchaná a konečně mě běhání začíná i trochu bavit, úzkosti nepřicházejí, naopak mám radost, když vidím, že se alespoň o miniaturní krůčky posouvám a zlepšuji. Plíce sice ještě hodně bolí  (na plicním oddělení mi bylo řečeno, že bolet při zátěži asi budou už do konce života, navíc bez jakékoliv profesionální výkonnosti), ale to mě neodradí, protože mě zajímá, zda zvládnu 5km, zda je zvládnu do 30 minut a časem i bez zastavení. ZVĚDAVOST JE PROSTĚ SILNÁ MOTIVACE a navíc vytyčení drobných cílů je mnohem lepší, než drtit své svědomí nad cárem papíru. 

Ten, kdo příliš plánuje, nežije, ale pouze zaznamenává, jaký život by chtěl žít.

Panikáři mají jednu nechutnou vlastnost, soudit dopředu bez jakéhokoliv opodstatnění. "Ne, tam nejdu, bude mi zle"; "tohle nedám, nejsem jako ostatní"; "nikdy jsem to nedělala, nepůjde mi to"; "stopro tam nejdu, omdlím"; "když tenhle čaj vypiju, bude mi úzko, je tam tahle bylinka, která mi určitě nedělala minule dobře".... všechno jsou to předpovědi, které se mohou, ale také vůbec nemusí vyplnit. A je na každém z nás, jak se k nim postaví. Pokud vše budeme obracet ze všech stran jako hnůj na vidlích, nikdy nezjistíme, co se pod oním hnojem vlastně ukrývá. 

To, že vám minule bylo zle po zeleném čaji, neznamená, že za to 100% může jen ten zelený čaj. Je tolik dalších vlivů, které přes svou otupělost občas přestáváme vnímat.

PROČ JSEM ZAČALA BĚHAT

Těch důvodů, kteér bych tu mohla jmenovat, by bylo více. Prvním takovým elementem byl přítel, který mi často říkával, že jsem lenoch a vše je v mé hlavě a ať tedy něco dělám. Z jeho slov jsem po čase začala mít výčitky a bylo mi líto, že si o mě v podstatě asi myslí, že jsem k ničemu. A tak jsem si řekla dost, papírkové plánky půjdou na smetiště a já do boje, a tak postupně nabaluji další a další důvody PROČ.

1. Zvědavost, jeslti na to mám, které se postupně proměňuje s novými cíli
2. Touha dokázat, že nejsem odepsaná
3. Zlepšit si fyzičku
4. Zhubnou, zpevnit postavu
5. Žít zdravě
6. Zaměstnat paniku

PRVNÍ  WORKOUT WITH SPORTS TRACKER

Mějte na paměti, že jsem stálý začátečník, a ještě k tomu s lehce retardovanými plícemi. První workout se Sports trackerem tedy vypadal takto:

Vzdálenost: 3,20 km
Průměrná rychlost: 10,3 km/h
Čas: 18min 35vteřin
Energie: 257 kcal

A proto, drazí panikáři, depkáři, ale i vy obyčejné smrtelníci, vyběhněte se mnou vstříc své zvědavosti lačnící po životě! Nemusíte rovnou oblékat sportovní dres, abyste vyrazili kupředu, ku životu. Stačí jen neposlouchat ty našeptávače uvnitř, kteří vám říkají, že na to nemáte, nebo byste to neměli z toho a toho neopodstatněného důvodu udělat. 

Mým největším drobným cílem je zaběhat si jednou za úsvitu a soumraku podél pobřeží moře. K tomu potřebuji dobrou startovní fyzičku a překonat svůj strach z trombofílie, díky níž se bojím cestovat na dlouhé vzdálenosti.

A jaký je ten váš drobný cíl? Plníte si své sny a stanovujete cíle? Využíváte harmonogramy a plány? Nebo jednáte spíše spontánně a jdete do všeho po hlavě?

KRÁSNÝ DEN