Jen pro panikáře 3: Co tu porouchanou bestii přiživuje

Život je jen náš a nikdo něj nemá právo kecat. Žijte, jak nejlépe umíte. Zdroj fota: weheratit.com

Některé věci od PP pomáhají, jiné ji posiluji? Které živí tu mou?

Panická potvora se mnou oficiálně bydlí od září 2013 (sakra, už je vážně další rok a je potřeba pro přesnější orientaci za měsíc vepsat i rok, fuj... vždy se oklepu při pomyšlení, že jsme vážně zase o rok starší a nic se nezměnilo - ehm, přesněji: nic jsem nezměnila). 

Je logické si snad od jakéhokoliv doktora i při sebemenší odlišnosti odnést papír s "diagnózou" - jako bych to po všech možných vyšetřeních, která mám za sebou, neznala - netrpím na štítnou žlázu, ale jelikož  mi hodnota určující právě její správnou/nesprávnou funkci převyšuje o setinu, hned se v zprávě musela objevit diagnóza. Když půjdete na vyšetření s páteří, vždy vám tam též najedou "něco", co je potřeba zachytit, ač na to žádné léky ani lékařská kouzla neexistují - vlastně hlavně nejsou potřeba. Koloskopie, gastroskopie 2x, cystoskopie .... - vše vždy v normě, ale málokdy jsem odešla domů "bez nálezu", či rovnou receptu.

"Moje lékárnička za ty roky obsahuje léky na alerige,  ztuhlé svalstvo, zpomalení v močovém měchýři, zrychlení v močovém měchýři, uklidňováky od guaracanu po lexaurin či rivotril, prášky na spaní; prášky, abych nespala, léky na osteoporózu, warfarin na ředění krve po embolce, tunu léků na žaludek, antibiotika na močové cesty, respirační obtíže, atd. atd. -  PROSTĚ HYPOCHONDR HADR... ale neberu z toho nic, uklidňováky už vůbec ne, i když bych měla lézt po stěně, nevezmu je a jsem na sebe hrdá, že se zatím držím, ač bylo třeba včera pár chvil, kdy jsem si řekla, stojí ti to za to trápení, vezmi si aspoň půlku. Ale o tom jindy. O benzákách se chystám mourosvat jindy."

Co ale tímhle dlouhosáhlým monologem chci říct, aby to souviselo s PP? Jednoduché - i když jsem věděla v hloubi duše, že něco není v pořádku, takže i od chocholouška si logicky odnesu nějaký ten štempl, ve chvíli, kdy mi doktorka podala zprávu, já poděkovala a odešla, jsem se téměř zhroutila. Na zprávu jsem se podívala až o hodinu později, oč tam vlastně jde. Ona se se mnou nijak zvlášť nevykecávala, poslouchala, zapisovala, vytiskla zprávu, recept a šla jsem. Pak jsem si doma přečetla, diagnózu Úzkostné poruchy - Panická porucha. A bylo vymalováno. MÁM PAPÍRY NA HLAVU, znělo mi v uších x dní. Nechtěla jsem jíst, spát, bylo mi psychicky o tisíc stupňů hůř. Také to znáte, že sladká nevědomost, je balzám pro duši a nervy? Pro mě, jo! Dokud jsem nevěděla, co vše PP je, bylo mi relativně dobře. Najednou přišla diagnóza a s ní i pozornější sledování, neustálé obviňování sebe sama, okolí... a s diagnózou samotnou přišlo jakési zhoršení celkového stavu - jako by text na papíře měl nějakou magickou moc.

"Před diagnózou jsem to byla jen já a mé "emoční výstřelky", po diagnóze se mé já někam ztratilo a já ho marně hledám. Chci ho zpět. Chci alespoň vteřinu z každého dne nepřemýšlet nad tím papírem. Chci ho vymazat z hlavy. Nechci při návštěvě wc místo prohlížení starých letáků sedět a přemýšlet, co mi PP vyvede. Nechci cestou na mhd v hlavě slyšet slovo Panická porucha. Nechci si čistit zuby a říkat si, pojď PP, pohrajeme si. NECHCI TO TAK! Jenže mám pocit, že jsme s PP nerozlučná dvojka -  kudy chodím, tudy na ni myslím. Ona na mě. Někdo myslí každých pět minut na sex, já na PP..."

Ze začátku jsem se hodně bála a načítala desítky knih, odborných statí a všeho možného i nemožného, abych si vtoukla pro jednou do hlavy, že NEJSEM BLÁZEN, a mohla to vtlouci i všem ostatním, kteří se mě "báli", nechápali mě a vlastně kolikrát ani nechtěli pochopit. Dnes se jim nedivím. Koho by to zajímalo, když tomu stejně nemůže porozumět. Oni se mohou snažit, chtít sebevíc, ale kdo nezná, nepochopí. Taky, to co neznám, nechápu. Navíc, jsem sobec, kdybych si plula na obláčku, kde mým jedním z největších životních problémů je, zda mě má partner rád stejně silně jako minulý týden, zda stihnu po práci všechy domácí resty a napéct muži koláčky, asi by mě taky nějaké vzdechy emočně labilní holky nezajímaly. Ale vraťme se k jádru pudla. 

Po nějakém čase jsem si opravdu díky psychoterapii, kdy vám chocholoušek vysvětlí, že jste zcela normální, ale jen ve vašem životě existují místa - tmavé skvrny, bych řekla, které ve vás vyvolaly nadměrný pocit strachu, a vaše tělo už si s nimi neumí poradit a prosí o pomoc skrze duši, uvědomila, že nejsem magor a že není ani potřeba mě nějak litovat, vyhýbat se mi, že funguju stejně jako ostatní, jen mi to dá víc práce a sebezapření. Kromě vlastního ubezpečení, že nejsem až tak velký psychopat, jsem začala více vnímat věci kolem sebe, které mi dělají dobře, které naopak vůbec. Ono je to potřeba, protože základ je opravdu jen ve VÁS - postoji k PP, životosprávě.

1.Negativní emoce

Ze začátku jsem hodně bojovala s negací vůči mě. Vše si brala a ještě dnes beru - ale už vím, že je to špatně, tak snad jsem na dobré cestě a kousek této egoisticko-labilní stránky ze svého seznamu neřestí umažu. Vím, že bych měla na vše okolo vysloveně sr*t a nenechat se vyhecovat. 

S příchodem nového roku si nedávám předsevzetí, ale tohle je věc, kterou chci změnit, naučit se - nenechat se vyhecovat, i když zrovna pláču nespravedlností a zlobou či hloupostí jiných. Naučila jsem se vytěsnit, od koho si nechám ublížit a slza ukápne, a nad kým jen mávnu rukou a řeknu si své oblíbené spojení: je to pí.... Ano, tohle slovíčko se mě maminka snažila odnaučit spoustu let. Dnes už se tomu směje a naopak je nesvá, když o něčem/někom toto slovo nepronesu -  vždy se ptá, jak mi je, jestli nejsem nemocná a něco mi není, pokud dlouho nehudruji právě pomocí tohodle tak pro mě libozvučného a všeříkajícího slova. Jsem holt sprosťák (smutný smajlík a ďábelský smích v jednom).

Nutno dodat, že beru antidepresiva, ale v takové dávce, která není stále učinná, a pravdou je, že stále nevím, zda ty léky chci a budu dál brát, s příchodem nového roku mám zaječí úmysly. Od září jsem na 3 mg, což je zcela neúčinná a směšná dávka, a tak si říkám, když to relativně dávám v podstatě bez AD berličky teď, proč je nehodit do koše rovnou. 

Jenže to, že bych je měla brát, značí určitý sklon k emoční nestabilitě. A tu opravdu pociťuji. Už od dětství jsem výbušný typ, který nechodí daleko pro reakce. Ani nevím, kde se vezme tolik zapření, když mě někdo vytočí, a já v tu chvíli nejsem vulgární, protože v hlavě mi v tu chvíli zní tolik nadávek a vhodných pojmenování dotyčných osob, že se až stydím (smích). Je to věc, na které se pokusím zamakat - PP je je vlastně taková šance uvědomit si, v čem všem jsme slabí. Vulgarita a vznětlivost, jsou moje sestry, které se ale narodily z nespravedlnosti a pocitu ublíženosti. Bolí mě každý zásah, každé jedovaté a hnusné slovo, a tak se svou vznětlivostí jen bráním. I to je špatně a měla bych lépe zvládat sr*t na každého vola, který mi chce ublížit. PP mě naučila hodně věcí, takže doufám, že i tohle mi z teorie pomůže převést do praxe.

2. Alkohol

Alkoholik ze mě nebude. Už dříve jsem snesla úplně málo a dnes tomu není s PP jinak. Nedávno jsem si "lízla" vína a do večera jsem trpěla schizofrenii (smích). Kdo není panikář asi nepochopí. Zkusím vysvětlit. Panikář má vždy z něčeho strach, já se po štemplu od chocholouška bojím, že to nebude jen PP, ale budu mít opravdu nějaké vážně duševní potíže - takže strach např. právě ze schizofrenie. A ten večer, co jsem si dala víno, se mi udělalo úzko a já se zase začla sledovat, zda takovou nemoc opravdu nemám. Takže se díky alkoholu opět ozvala PP.  

Se strachem z nemocí a v mém případě tedy strachem ze "zbláznění se" souvisi í bod jedna, negativní emoce. Hodně často mi lidé vyčítají právě labilitu, že si vše beru. Ano, haloooo, vážení, jsem panikář! Já se léčím s tím, že si vše beru, chápete to? (ironický smích) Takže když mi pak řeknou třeba větičku, dej si pozor, aby ses nezcvokla atd.., jsem na dně. Najednou se stanou mým alkoholem - živitelem PP, který ve mě opět zapřede tu panickou otázku, co když mají pravdu a jsem skutečně blázen. Člověk bez pp mávne rukou, zasměje se. Člověk s pp je emočně vyhrocený, začne rázem úzkostlivě přemýšlet a pp je pro další minuty, hodiny... vyživena natolik, aby mohla zaútočit. Je to prostě jako zabodnutí jedovatého šípu přesně tam, kam je třeba ho vrazit. No, co byste, drazí panikáři, kteří se bojíte třeba infarktu, řekli někomu, kdo vám řekne: "ty hele, ty se mi nelíbíš, divně dýcháš, vypadáš špatně, nemáš náhodou infarkt?"....nechci předvídat, ale věřím, že se též začnete opět v rámci panické poruchy víc sledovat a váš stav to jen zhorší a panická bestie přijde a udeří, ač jste ji nevolali.

Zajímavé video, které možná lépe vysvětlí některé pochody, o kterých tu mluvím i já

 

Proč píšu tenhle blog? Právě proto, jako tahle slečna natočila video - i kdybych měla otevřít oči jednomu panikáři či blízkým právě panikářů, kteří absolutně nechápou, ale chtějí pochopit.

Navíc teda souhlasím s jejím hodnocením strachu ze "zbláznění se". Je to tak silný strach, že se nedá dělat nic... Takže všem, kteří vám z nevědomosti, jízlivosti, ironie či ze srandy, nebo jen z jejich dobré vůle radí a říkají: "dej si pozor, ať se neblázníš," "hey ty jsi magor.." atd, s úsměvem řekněte, že děkujete za radu, ale je to váš život, a dokud neprožijí, ať neradí, čemu nerozumí. (Teda, pokud se vám budou snažit pomoct v dobré víře, vynechte mou ironii /smích/...)

Její hodnocení přátelů v nouzi, ztráty... - skvělé, opravdu musím tohle video okomentovat zcela kladně, protože se v něm vidím! A souhlasím s každým jejím slovem!

3. Nedostatek spánku

S PP či bez ní -  vždy jsem byla jako medvěd a dokázala spát x hodin. Dříve mi stačilo "jen" osm hodin denně. Dnes s PP čekám, že prospím i soudný den. Jak nemám svých deset hodin spánku denně, cítím to. Motá se mi hlava, buší srdce, je mi úzko, přichází depersonalizace, derealizace. Slabost. A přijde ataka jako hrom. Panikáři spinkejte pravidlně. Najděte svou hladinku, která vám dělá dobře.

4. Kofein

Milovala jsem coca-colu, pomáhala mi soustředit se a učit. Když jsem si ji naposledy xkrát dala. Najednou mi bylo úzko, motala se mi hlava, kofeinem bušilo srdce a rozjela se PP. Colu jsem tedy od října 2013 úplně vyřadila. Stejně bych ji kvůli osteoporóze pít neměla. Takže jsem vlastně udělala něco pro své zdraví. Nesnesu ani kafe - respektive, když mi vadí cola, kafe jsem ani nezkoušela, protože ho obecně nemám ráda a nikdy jsem nepila. Kromě kofeinu mi nedělá dobře ani tein v čaji. Prostě vážně nevím, jak se budu o tomto zkouškovém hecovat k učení (smích).

5. Magnesium

Hořčík prý pomáhá serotoninu. Tomu mému ale asi ne. Chvíli se mi zdá, že je to super věc, pak ho piji dlouhodobě a útočí na mě mega úzkosti a o slovo se hlásí PP. Pak doma práce x dní stojí, nic nedělám, všude je nepořádek a já sedím v koutě a "úzkuji", motám se, je mi na zvracení, nereaguji. Takže jsem se ponořila do "pokoušení", od Vánoc jsem hořčík a béčko vysadila a uvidím, jak mi bude. Musím říct, že tak i tak je život s PP jako na houpačce a nálady se mění z minuty na minutu, tak nevím, zda je mi tento týden líp tím vysazením, nebo je to jen "normální" pp stav. Uvidíme týdny další.

6. Horká koupel

Mým posledním strašákem je koupel. Milovala jsem pěnu, svíčky, horkou vodu. Vždy jsem si vzala knihu a četla si. Tomu je konec. Jak vlezu do horké vody, změní se tlak v cévách horkem, začne více bušit srdce, motá se mi hlava a mě je najednou úzko. A já pak po zbytek večera bojuji s tou bestií, aby nepřišla ve své plné "atakové síle".

A co vy ostatní panikáři? Čemu se vyhýbáte (zdravě - prosím, neplést s expozicí a pp strachem, tomu je třeba čelit)?