 |
| Kdo nic nezkusí, nic nezíská. Zdroj: weheartit.com (upraveno) |
Expozice: Nic nového pod sluncem, i když se stále najednou i tací panikáři, kteří se "šokům" brání.
Dnes jsem tu jen na skok, protože mě před padnutím do postele čeká ještě spousta práce do školy. Ano, miluju zkouškové! Jenže i přes tohle krásné období se s vámi chci o něco z mého dění podělit. Asi tím nezpůsobím žádný boom v léčbě PP, ale třeba někoho nakopnu přestat se bát a pustí se konečně do pořádného boje.
,,Bez boje není výhry!"
O co jde? Expozice!
Panická porucha je s nadsázkou výsledkem často dlouhodobějšího strachu (ať už ho způsobilo a vyvolalo cokoliv; špatné zážitky, dětství, nemoc, stres, drogy, alkohol...). Panické záchvaty u panické poruchy! přicházejí bez vyzvání a zcela zautomatizovnaě vícekrát do měsíce, nejhůře vícekrát za den. Často se záchvat objeví zcela nečekaně bez varovných signálů a postižený dokáže reálně rozlišit, zda se jedná o ataku či vážné ohrožení na životě, bohužel už ale nedokáže své pochody během záchvatu korigovat tak, jak by si přál. Rozhodně rady tipu: "nemysli na to, to přejde. Kašli na to nic ti není, je to jen v tvojí hlavě" jsou abslutně zcestné a k ničemu.
Záchvat se u poruchy neptá, v dané situaci jedinec neurčuje chod dění, ale je to právě ona porucha, kdo je v sedle a má nad tělem vládu. Někoho ataka dokáže pořádně vyděsit a až na x hodin vyřadit z provozu - fyzicky i psychicky vyčerpat. Tahle potvora na P jedince umí vzbudit i z hlubokého spánku. Mě osobně dokázal pocit dušení probudit ze spánku sice jen párkrát, ale o to větší strach usnout jsem pak měla - no, prostě nejsem zvyklá na to, že se budím šokem, kdy se nemohu nadechnout. A i když si v té chvíli řeknu: "Hybnerová, klid, nehysterči, to je jen tvůj po*ranej bujnej mozek", fyzické projevy v tu danou dobu neukočíruji. Jsem sice více méně v klidu, neboť vím, že mi nehrozí žádné reálné zdravotní postižení, opakuji si, že je to "pouze" ataka. Stejně však fyzické brnění rukou, motání hlavy, pocit na zvracení, špatné vidění, bušení srdce, neovlivním. Ne tak, jak bych si přála. Prostě, když zaklepe ataka, je tu.
Pozor!: Panické ataky potkají i člověka, který nutně nemusí trpět poruchou. Navíc je i důležité zdůraznit, že míra a intenzita je u každého jiná. Někomu stačí léky, někomu první sezení na terapii a jiný potřebuje roky, ne-li celý život. Nelze tedy škatulkovat a jednotlivce mezi sebou poměřovat.
Už výše jsem zmínila, že je to v podstatě strach. A jak to tak se strachem bývá, dá se překonat. Ale jak? Právě atakou! Zní to komicky, ale je to tak. Každý záchvat je pouze biologicko-chemická reakce probíhající v těle a má svá pravidla - svůj začátek a hlavně! svůj konec. Pokud reakci necháte dojet až do konce, je po atace. Pokud se budete rozptylovat a "srabácky" utečete - tedy vezmete si nějaký uklidňující prostředek tipu neurol, lexaurin atd., pak za pár chvil přijde ve stejné síle zas. Jestliže se ale hecnete (jak s oblibou říkám), další ataka bude slabší a únosnější, než ty před měsíci...
-> Tady bych si dovolila zmínit vlastní zkušenost, ataky přicházely neočekávaně skoro dva roky, nenápadně, plíživě, když se měnilo počasí a mě bolela noha po prodělané trombóze, a jelikož jsem nevěděla, oč se jedná, často jsem příznaky spojovala s hrozbou další embolie (mezi mé typické příznaky totiž patřívalo: bušení srdce, zvýšený tlak, motání hlavy, špatné dýchání, bolesti nohou, pocti na omdlení, až omdlení několikrát - můj mozek se tyhle symptomy naučil hrát dokonale právě díku tomu, že příznaky skutečné embolie zažil). Desítky návštěv na emergency, které byly vskutku nepříjemné: zavedené kanily zcela zbytečně (ty se nikdy neobešly bez problémů, neboť jsem bezžílák, mnohdy mě napichovalo více sester najednou, zkoušely napichovat nárty na nohou, zápěstí, cokoliv, kde by našly žílu a povedlo se jim tak kanilu zavést, nikdy mi žílu nenapichovali méně než hodinu, když se pak na mě zaučovaly žákyňky, domů jsem často odcházela se zničeným oděvem, neboť mě celou postříkaly mou krví...), následovalo CT plic, UZ žil, RTG plic... x hodin v čekárnách. Pocit hypochondrie a trapnosti... Pak mi došlo, že to není v těle, ale v hlavě.
 | |
| Každá fotka z jiného dne/měsíce... osobní archiv |
Po návštěvě psychiatrie a psychologa, ujasnění si, o co vlastně jde, musím říci, že ataky zvládám SKVĚLE! Dnes jsem jednu zahnala, sice až za hodinu, ale už u toho nemám tak obrovský strach ohrožení života, ale pouze prožívám fyzické symptomy, které po x minutách odezní. Dnes jsem si hnula se zády a následně jsem si ataku vyvolala myšlenkou: "co když je to něco vážného, že by oblíbený infarkt?" Myšlenku jsem zahnala racionálním vysvětlením, že se jedná o ataku. Psychicky jsem se uklidnila, ale rozjetý vlak fyzických příznaků už zastavit nešlo. Nezbývalo,než odložit studijní knihy a počkat. Teď jsem unavená a mám chuť jít spát. Ale čeká mě učení. Z čehož plyne: s atakou se dá pracovat, opravdu postupem času slábne a její průběh není tak dramatický. Možná jen prostě a jednoduše nepříjemný, omezující mě i okolí.
Vedle ataky v rámci terapii stojí jedno krásné slovo: E X P O Z I C E, což není nic jiného, než se reálně vystavovat rizikovému prostředí - situaci - prostě čemukoliv, o čem tušíte, že ve vás vyvolává pocit právě panického ohrožení. Postupem času se totiž rizikového bodu stane zcela běžná věc, která vás už tolik nerozhází a v žádném případě nevyvolá ataku. I když je tohle účinná metoda, mnohým panikářům připadá jako týrání sebesama. Já jsem asi psychopat, ale týrám se "ráda". Jsem bojovník tělem a duší a s PP se jen tak nesmířím, pokud se jí nezbavím pro vždy, naučím se s ní alespoň žít. Takže se vystavuji všemu, co mě děsí a nedělá dobře. Navíc tedy jsem zarputilec proti benzákům (uklidňující léky - lexaurin, ....), neberu je, nevezmu je v době atak, nikdy. I když lezu po zdi, mám chuť skočit z okna, nechám tu potvoru dojít do konce chemické reakce. Ať vidí že já se jí zlomit nenechám a budu si dál žít podle svého. NEBUDE TO ONA, KDO BUDE URČOVAT, CO BUDU DĚLAT. ALE JÁ!
VÝSLEDKY?
Mým největším strachem je samota v noci - bojím se, že dostanu embolii a nikdo nebude doma, aby mi pomohl. A tak tu schválně sama přespávám bez přítele a hecuji se. Zatím jsem se do "akce" pustila jen třikrát. Poprvé mi pomohl bráška, se kterým jsem šla na večeři, aby ten večer a noc nebyla tak dlouhá. Druhá expozice proběhla tuto neděli - musím říct, že jsem ji nezvládla tak, jak jsem si představovala - panika se dostavila, celou noc mi bylo zle, poslouchala jsem nepříjemnýý tlukot srdce a spala pouhé tři hodiny, po nichž jsem si šla napsat dva testy z dějin v rámci zkouškového - výsledek? První test dopadl, u druhého už jsem nebyla schopná se soustředit a číst zadání, takže si dám repete. Poslední expozice proběhla včera. K večeru mě popadla úzkost, bylo trochu slabo a čekala jsem ataku. Ale nepřišla, večer byl klidný. Podívala jsem se na Obsluhoval jsem anglického krále, zapla si Sex ve městě 2 a v klidu z postele koukala. Šla jsem spát v úplně normální (pro mě) hodinu a spala až do rána. Až ráno mi vlastně došlo, že jsem si zapomněla i vzít své 3mg antidepresiv. A jak se mi krásně v klidu spalo! Dnes jsem se cítila jako Napoleon po vítězné bitvě! Byl to skvělý den a ani ta hodinová ataka mi ho nepokazila.
Takže všem, kdo se drží berličky v podobě benzáků a bojí se vystavovat nepříjemným situacím, vzkazuji: se*te na PP a žijte! Expozice vám jen pomohou! Ze začátku je to hnus, ale postupem času nám bude líp a líp!
Vaše panikářka
Žádné komentáře:
Okomentovat