Úzkost, slunko a pp - takový byl můj víkend

Paradoxně fajn víkend. Je to vůbec společně dohromady možné?

Bývá mým zvykem, alespoň v rámci deníčku, mluvit o pp pozitivně - tedy o životě s ní. Je konec měsíce - začátek nového a hormonální hladina u mě stoupá, s tím i úměrně úzkosti. Už zas nepřicházejí jen jednou denně, ale snaží se mě dostat na kolena ve vlnách, x-krát za den. Nemám tyhle dny ráda, protože rázem se člověk ocitá na startovní čáře, pochybuje a jeho odhodlání se tak nějak vytrácí. Ale to já nechci, chci bojovat a budu, dokud mi síly budou stačit. 

Úzkosti jsou nepříjemné v tom, že nevíte, kdy udeří. Takže těžko určitě, čemu se vyvarovat. Mohou přijít ve stresu, při změně hormonální hladiny, až jako následek stresu v době klidu - tzv. ticho před bouří, ale i jen tak z ničeho nic. U mě jsou povětšinou spojeny právě s hormonální hladinou, kterou ovlivňuje endometrióza, kterou mám a jíž nezle díky trombofílii léčit, a tudíž je to začarovaný kruh a mně nezbývá, než se s úzkostnou náladou naučit žít. Když se hormony uklidní, jsem za hrdinu, jak to dávám. Ve chvíli blížícího se konce měsíce, vlivu hormonů už to najednou tak skvěle nedávám. A uvnitř neuvěřitelně trpím, přemýšlím nad nejhorším a nevím, kudy dál. Ale prostě jdu. Jdu rovnou za nosem a nepřestávám dýchat - doufat. 

Tenhle víkend byl úžasný - babička měla naroziny, takže jsme ji byli popřát a doma jsme se impulzivně rozhodli pro procházku v bitevním roce 1866, kterou lemuje náš les za barákem. Bylo nádherně, slunce svítilo, hřálo, ptáci zpívali a les voněl jarem. Úžasný pocit, jež mi nabourávaly paniky a úzkosti ve vlnách. Pocit, že nevydržím sedět, stát, že se zblázním, pokud se něco nestane, neutuchající chuť utéct, bušení srdce a stažené svaly. To vše přicházelo ve chvíli, kdy jsem byla naprosto v pohodě - nic se mi nedělo. 

CO MI POMÁHÁ

- Dlouhá procházka či namáhavá manuální činnost, která vyplaví serotonin

- blízcí  - lidé okolo vás dokážou divy - stačí se depce nepoddat, bavit se a zaměstnat hlavu, jmenovitě to tenhle víkend byl můj bratr, který mě dokáže tak pobavit a rozptýlit, až na nějaké úzkosti zapomenu

- jídlo, dobré pití

- hluboké dýchání - dýchací cvičení pro zklidnění

- masáže

- vonná terapie - vonné tyčinky

- hudba

-domácí mazlíčci

JSEM NA SEBE HRDÁ

Za celý víkend jsem na sobě nedala znát, co se uvnitř mě dělo - nikdo nic nepoznal a já jsem si víkend, až na několik nepříjemých minut - hodin užila! Je to paradoxní a na první pohled by se mohlo zdát, že to snad ani není možné. Ale věřte, přátelé, jde to!!!! Vážně! Chvílemi to bolí, a to hodně, ale stojí za to překonat se, nejen kvůli sobě, ale i těm druhým vedle vás! Věřte, že ze soboty si v téhle chvíli pamatuji jen to hezké, a pocity, jak mi bylo, jsem dávno dávno hodila za hlavu. Jsem hrdá na to, že jsem mamince nepřidělala starosti, neobtěžovala a dokázala jsem se zapojit do zábavy. A to víc, když vím, jak mi uvnitř bylo!

ÚZKOSTI, ÚZKOSTI A ZASE ÚZKOSTI

Moje úzkosti jsou spojené s pocitem strachu, že se zblázním, že "už to nevydržím" - nevím, jak vám to specifikovat blíž, sama to nevím. Od chvíle, co vím, že mám pp, a hlavně od chvíle, kdy na mě někteří kvůli tomu začali koukat skrze prsty, se bojím toho, "co když budu vážně psychicky nemocná a zblázním se"... tyhle myšlenky si ale nesmíme připouštět, jakmile mě popadnou, já popadnu nějakou práci a jdu se do ní okamžitě pustit. V té chvíli není čas, ztrácet čas. Jediné, co je důležité, okamžitě je z hlavy vymazat a vyměnit za pozitivní. 

Co mě ale dokáže ve chvílích hormonální nerovnováhy rozhodit a vyvolat další vlnu úzkostí, je stres. Negativita, hádky, ale i sebemenší kritické poznámky, výčitky, zvýšení hlasu - vše si víc beru a okamžitě odcházím na záchod brečet. Když mě to přejde, stresem a  vypětím se doženu k atace nebo další vlně úzkosti, a proto je dobré stresovým faktorům předcházet, nebo se je minimálně naučit trochu pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Aspoň v ty kritické dny zvýšené emocionální lability.

Přiznám se, že včera jsem se po dlouhé době bála jít spát, protože jsem věděla, že až se ráno probudím, bude to tu znovu a já zas budu muset bojovat, přemáhat se a nutit se do věcí působících mi další nepříjemné pocity. Jenže, život není jen o těch dobrých dnech, kdy kopeme do zadku ty slabší okolo nás. Občas si holt musíme sáhnout dna a nechat si nakopat, abychom si více vážili toho, co všechno máme.

Úzkost je jako časovaná bomba, která když vybouchne, dokáže nadělat obrovskou paseku uvnitř vás, ale i ve vašem okolí. Je dobré svého nejbližšího informovat, co se s vámi zrovna děje, protože jestli už vás zná déle, bude vědět, co si v takové době může dovolit říct - udělat. Případně nějak pomoci. Zamyslete se však nad mírou upozorňování na své pocity (i váš protějšek nějaké má a necpe vám je stále dokola). Stačí mu jen říci, co vám je, ale "NEKŇUČTE", nebo se o to alespoň pokuste! Stejně jako on se vám snaží pomoci, i kdyby jen svou přítomností -  i to, že druhý nezabalil kufry při vašem diagnostikování "PP" a neutekl, je přece důkaz!

ZE SOBOTNÍCH POCITŮ ZBYLY JEN TY POZITIVNÍ

Třeba se právě teď otevřou dveře do nového světa.

Ticho a blízcí kolem vás léčí.

Vyšlápli jsme vysoko.

Večerní kobercové válení s mojÍ kočičí terapeutkou. Už 13 let je se mnou a pořád se spolu takhle válíme.

Všechny fotky: archiv, Panikářka

ZATOČME S ÚZKOSTÍ A NENECHME JI PROPUKNOUT V PLNÉ SÍLE. ZASTAVME JI! SPOLEČNĚ TO ZVLÁDNEME!