Neusínejme na vavřínech

Foto: flickr.com, Text: blog

Také vás občas přemůže pýcha a v ledascčem polevíte? Chyba!

Bude to už přiližně třetí týden, co jsem se dala do boje jménem běh. A musím říct, že den ode dne mě baví víc. Zatím to není ta závislost, o které čítávám na internetu, ale přemáhání se je kratší a kratší. Minulý týden se mi dokonce podařilo zdolat téměř 9 km. Bohužel mě to ale stálo krk. Vyčerpání, na které tělo není zvyklé, si vybralo svou daň v podobě angíny. Řeknu vám, v těch teplech mít angínu a horečky, zažili jsme to asi všichni a nic přijemného. Navíc mě hodně mrzelo, že jsem s během vlastně teprve na začátku a opět marodím, což znamená minimální týden oraz.

Naposledy jsem vyběhla minulé pondělí ráno, bylo šílené horko, běžela jsem do blízké přilehlé vesnice a k rybníku, značnou část po asfalu, do kterého se pořádně opíralo slunce. Hrábla jsem si na své dno. Asi dvě hodiny po běhu, ano vážně tak rychle to na mě padne, jsem začala cítit ruce, nohy, lehce krk. Druhý den už jsem mazala pro vitamín C, kloktadlo, paralen a dobrovolně jsem se v těch teplech potila a potila zalezlá v peřinách. 

Myslela jsem si, že když už jsem zvládla tak "dlouhou" trať (jo, přiznám se, jsem na sebe hrdá, nikdy bych nevěřila, že zmáknu skoro 9 km běžet bez zastavení v čase pod jednu hodinu), nějaká angína mě nerozhodí a další týden vyběhnu tu samou trať, nebo ještě lépe - pokořím další ze svých malých cílů - zmáknu deset kilometrů do jedné hodiny. A hle, dnes jsem po týdnu nasadila tenisky a místo stejné trasy jsem zvládla ani ne její polovinu. Nohy byly jako z olova, zdálo se mi, že se každá podrážka lepí k silnici a nechce se od ní odtrhnout. Chtělo se mi brečet, proč to najednou zas nejde. (Nutno podotknout, že i dnes ráno teploměr ukazoval 27 stupňů a dusno by se dalo krájet. Teď je večer, je mi zle, valí se na mě panika, neboť mě díky tlaku šíleně bolí noha, na kterou se nemohu ani postavit. WELCOME PP)

Zatím nejlepší výsledek. Zdroj: sports-tracker.com

Jednoduše jsem usnula na vavřínech, čekala jsem, že když už to jednou šlo, najednu to půjde zas, ale ve chvíli, kdy polevíme, vše je jinak. Věci jdou pomaleji, hůř, nebo se dokonce nedaří vůbec. 

Pokud byste se zeptali mého přítele, jaká jsem, zaručeně by vám řekl, že jsem holka, co všechno předem vzdává. Je to až paradoxní fakt. Na jedné straně jsem člověk, který se dnes a denně pouští do boje se sebou samým a nechce to vzdát, poprala jsem se fůrou věcí, na straně druhé jsem ale člověk, který je neuvěřitelně slabý ve svém odhodlání. 

Mohu vás o něco poprosit? Neptejte se ho dnes na to, jaká jsem, a počkejte, až na sobě zapracuji. Protože, až se ho zeptáte příště, nebude už moct říct, že vše vzdávám. Totiž, i když jsem dnes zdolala jen pouhé necelé 4 km, rozhodně se nevzdám a půjdu za svým dalším cílem - desítkou pod hodinu.

Na cestě za štěstím, ať už vypadá jak chce, může čekat řada odboček i cest, co nás dovedou zpět, ale nikdy nám už nemohou vzít našlapané kilometry v nohách, které jsme během naší snahy zdolali. Myslete proto na svá kolena, podrážky a sebe vůbec, přece nechce jít někam zbytečně a vrátit se zpátky bez pořízení. Klíč k úspěchu je v setrvání a odhodlání. 

Slézt z vavřínů a nefňukat, to je ta cesta.