Honba za společensky "nepsanými" pravidly

Žijeme v době, která nabízí nespočet možností. My ale saháme stále po těch samých. Zdroj: gadzetomania.pl

Sledujete skrze prsty své sousedy, přátelé a známé? Nejspíš nejste spokojeni sami.

Je ráno, sedm hodin, a já nemůžu spát. A přitom jsem hodila veškerou práci za hlavu a od příštího týdne se chci věnovat pouze jen přípravě na státnice a obhajobu diplomky, takže bych mohla lenošit, jak dříve bylo mým zvykem, v klidu do jedenácti, nebo alespon deseti dopoledne. Jenže... dospělí přece tak dlouho nespí a vstávají brzo, aby se stihli přesunout na svá pracoviště, a proto ani já nespím - mám výčitky. Na druhé straně proč? Jsem studentka, externí práci mám a na tu pravou "zařezávací" už se za měsíc chystám. Tak proč mít výčitky?

Už je to taková lidská vlastnost, nechat se strhnout davem a ovlivnit se nepsanými zákony určité společnosti, která velí, vdát se, vařit, rodit, chodit do práce, chovat se slušně atd. Já vím, zlehčuji to, ale v podstatě je to tak. Od každého z nás už se od samotného narození stále něco očekává. V určité chvíli se říká, že bychom měli začít mluvit, chodit, oženit se/vdát... a ten, kdo tak neudělá, je najednou nahlížen jako určitá zvláštní rarita, kterou je potřeba si pořádně proklepnout. Inu, je zvláštní, jak moc odlišnost leží v žaludku místo toho, aby se tam povalovala radost z vlastního života. 

Dávám tuto skutečnost trochu za vinu nastavení dnešní společnosti, protože prostě "tak to chodí". Jenže ono by vůbec nemuselo, kdyby prudérní a stále ještě v určitých věcech konzervativní společnost trochu polevila. 

Vraťme se k mému brzkém vstávání. Pomalu rozlepuji oči, roztahuji žaluzie a otevírám okno. A co vidím? Ženu v podpatkách zametající silnici. Takhle to dělá dost často. Když nezametá silnici, upravuje chodník okolo bytovky, čistí plot sousedů. Pokaždé zakroutím hlavou a pronesu větu: "ta musí něco brát". Jo, i já tak v jistých rysech nahlížím na stereotypy. Většina, no vlastně všichni až na tu ženu, nic podobného v okolí nedělají, takže je pro mě postarší dáma v podpatkách a koštětem v ruce anomálií hodnou sledování. Ale proč? Dělá mi něco? Patrně ani netuší, že ji pozoruji. Nevšímá si okolí, neubližuje mu. Stejně si ale neodpustím poznámku o tom, že musí mít nějaký "problém". To ale spíš já mám problém. Neumím se odpoutat od norem a místo toho, abych se probrala a svůj čas, který ráno mám, využila užitečněji, stojím u okna a špačkuji. 

Dnes je to ale jiné, ta žena mě donutila zapřemýšlet. Znovu si potvrdit mé znechucení ze společnosti prohnilé nesmyslnými pravidly. Donutila mě zapnout počítač a psát. Přemýšlím nad samotným diskurzem, který se k pravidlům a odchylkám pojí, často jsou lišící se lidé označováni jako: blázni, exoti, psychopati, hloupí lidé, divní, sobci, egoisti, necitové... opravdu ale vždy jde o skutečně narušené jedince? Takový pohled je vážně povrchní.

Bojíme se neznámého, to je ten důvod. Bojíme se, co nám řekne okolí. Máme strach z toho, že budeme považování za blázny, snílky, necity a ... Strach z života podle vlastních pravidel nás svazuje a zařazuje mezi stádo ovcí. Zapomínáme na svá přání, sny, tužby pro tužby jiných. Zazdíváme svou identitu pro identitu jiných. Nejsme spokojeni se sebou samými. Žijeme životy jiných. Bojíme se jiného názoru.

Napadlo vás někdy, proč tomu tak je? Proč žijeme životy svých kamarádek, přátel, rodičů, ale zapomínáme na ty své uvnitř nás?

Upřímně, trochu mě děsí, kdyby na světě měli být všichni stejní. Dnešní den vyhlašuji dnem "naruby". Udělejme dnes něco, co by nás už dlouho potěšilo, ale kvůli pohledu jiných se bojíme, stydíme a svůj sen, přání... zahazujeme.