Mých prvních šest měsíců s antidepresivy

 

Foto: Panikářka

 Jaké to bylo a je? Co se změnilo?

Jestli v tomto článku hledáte nějaké moudra, pak ho rovnou zavřete. Venku totiž prší, mám horečku a opět zřejmě nastydlý spodek, takže ležím, koukám na televizi, čtu a učím se. Jak tak zírám před sebe, už nějakou tu minutu sleduji svůj kalendář a dochází mi, že mám "výročí" - první 1/2 rok s antidepresivy. Tudíž tento příspěvek bude lehce bilanční, "kecací" okénko do mého života - nic zásadního, složitého -  což se do toho pošmourného počasí snad i docela hodí.

ZAČÁTKY - 1. FÁZE

Když se v paměti vrátím do září roku 2013, před očima se mi objeví úplné temno. Při té myšlence mě ještě teď lehce mrazí. Popsala bych to jako mráz z neznámého, v ústech mám pachuť něčeho nepříjemného, strach a spoustu otázek; neuvěřitelný chaos, který se teprve teď pomalu skládá do sebe jako dílky puzzlí. 

Tehdá jsem byla na dně - psychicky i fyzicky. Nasazování antidepresiv znamená pro většinu lidí, a stejně tak i pro mě, zhoršení stavu - byly to tak nutkavé pocity, vystupňovaný chtíč to vše co nejrychleji skončit. Hlava mi třeštila, bylo mi neustále na zvracení, vadily mi hlasy, nesnesla sem lidi, omdlívala, nebyla schopná se vůbec zvednout z postele, vydržela jsem až 36 hodin v kuse jen ležet a koukat do stropu, bez pohnutí, bez jídla, pití, čehokoliv....zhubla na 42 kg, přibrala na 50 kg a tak dokola, kdo něco takového nezažil, nepochopí, jak je možné, že tělo dokáže tak neuvěřitelně podrážet samo sebe. Ač jsem věděla, že je to způsobeno novými léky, bylo to nepředstavitelné. Nedokážu vše snad ani popsat slovy, na to má malá slovní zásoba nestačí. Vážně ne.Brečela jsem mamince do telefonu, že nemohu dál, klepala se a odpočítávala minuty, kdy bude konečně líp a dávka se ustálí. (Dodnes jsem kvůli silným negativním účinkům jen na 3mg  - kapu pouze tři kapičky - prostě jen pro pocit...)

V tu dobu, kdy jsem se cítila zoufalá a nevěděla jsem, co dělat sama se sebou, zrhoutil se mi život, se začalo bortit i vše okolo. Najednou mi někteří nerozumněli, nechtěli, nebo neměli zájem, případně radili, ač neměli potřebné znalosti a zkušenosti, což jim samozřejmě nelze zazlívat - také se snažím pomoci  a občas jsem mimo mísu, zač se tedy dotyčným omlouvám. Paradoxní je, že právě tahle doba, kdy člověk dostane první recept na pilulky štěstí, potřebuje místo klidu hlavně hluk - hluk v podobě přátel, známých a všech, kteří při něm budou stát. Mám takové štěstí, že to krušné období se mnou přestál můj dlouholetý partner, blízcí přátelé i rodina, snad kromě jednoho člena, ke kterému se vyjadřovat nechci. Na straně druhé spousta přátel či známých ztratila zájem mi rozumět. 

TIP PRO BLÍZKÉ POSTIŽENÝCH PSYCHICKÝMI PROBLÉMY: Nechci tu radi, moralizovat, každý jsme jiný, ale co takhle sleduji i u ostatních panikářů, depkářů atd., je fakt, že jim hlavně na začátku; kdy si prochází peklem, neví, co se s nimi děje; chybí souznění, a proto hledají i nejrůznější fóra, fb skupiny, v nichž hledají ono útočiště. Chápu, že jako zdraví netušíte, čím si nemocný prochází  - ani nechci, abyste to dokázali, nepřála bych to ani těm, které nemám ráda, ale jestliže vám na dotyčném záleží, hoďte za hlavu vaše připomínky, nepodložené rady tipu "no já si myslím, že je to hloupost, ten psycholog asi nebude moc dobrý" (ehm, vážně máte také vystudovanou stejnou školu jako on, že můžete soudit takové věci a podrývat tak práci, o kterou se u vašeho blízkého snaží?...nemluvě o tom, že panikáře vážně nahlodáte a on začne znovu tápat a přemýšlet, co když je vše opravdu zase jinak - zase špatně...), rýpance a buďte tu na 100%, mějte otevřenou náruč, to jediné a tak málo stačí. Dejte slovy, činy, gesty, čímkoliv najevo, že jste oporou. To je víc než cokoliv jiného. Až bude panikářoj líp, klidně mu naservírujte všechny své připomínky - unese je. Ale v začátcích fakt ne. (Drobné přirovnání - ve chvíli, kdy bude stát sebevrah na mostě mu asi nebude vhodné říci, že má obrovskou šerednou zadnici a nikdo ho nebude mít stejně rád.) Věřte mi, vím o čem mluvím. V přelomu první a druhé fáze jsem o některé takové přišla a je mi to líto.

PO ČTVRT ROCE - 2. FÁZE

První tři měsíce a možná déle, protože jsem stále s léky začínala - končila - začínala a zase znova končila, byly jak na houpačce, každé nové nasazení léků, vysazení, ubrání dávky, přidání pohřbívalo mou sílu, energii i odhodlání se sebou něco dělat. Osud tomu ale chtěl, aby se věci daly do pohybu a já jsem dnes relativně spokojená - to ale předbíhám. 

V půlce "maratónu"  - cca prosinec, leden jsem začala opět fungovat pracovně - brigády, práce, škola - zkoušky.  Ale stále jsem se hledala, ještě v lednu ustalovala léky /stále nejsou ustálené/ a zažívala chvíle, kdy mi bylo jako na začátku. Do toho se blížily Vánoce, doba shánění dárků. Tu letošní jsem absolutně nezvládla. Dárky jsem sháněla na poslední chvíli, stejně jako jsem na ně vydělávala s neurolem v kapse. Neměla jsem náladu ani sílu shánět velké dary, takže se všem, kteří dostali jen drobnou upomínku, že jsem si na ně vzpomněla, omlouvám. Snad to letos budu mít sílu vynahradit všem. Vánočního času jsem se bála  z důvodu, že jsem měla delší dobu od začátku užívání léků být poprvé doma u rodičů. Poprvé se vidět s příbuznými. Jak na mě asi budou reagovat? Poznají, že jsem cvok, co žere pilule, aby se uklidnil? Dokážu se s nimi bavit? Nebudu mluvit z cesty? Nezešílím přímo před nimi? Co když dostanu ataku přímo u štědrovečerního stolu? Co budu dělat doma u rodičů tak dlouho bez partnera, který jediný dokáže uklidnit mé ataky?  Letošní Vánoce navíc byly speciální. Doma nikdo nic nekupoval, protože byl můj otec bez práce, a tak byli rodiče rádi, že zvládají poplatit bráchoj ubytovní na VŠ. Pro mě to bylo o to hektičtější, neboť jsem se do poslední chvíle snažila získat brigádu, abych mohla všem Vánoce vynahradit a alespoň já koupit dárky. Bylo to na mně - na psychoušoj. Ale zvládla jsem to, dárek ode mě dostali doma všichni. Na to jsem pyšná.

Pominuly Vánoce a já se mohla začít stresovat znovu - bylo tu zkouškové. Hned první termín po Silvestru z dějin po r. 89 jsem nedala - byl to sice jen první pokus zápočtu, ale stejně mě to roztrhalo, neboť jsem do té doby nebyla zvyklá chodit na zkoušky, zápočty vícekrát. Doslova mě to položilo a opět jsem o sobě začala pochybovat. Co když opravdu můj mozek s pp není schopný zabrat a učit se? Vážně poslední rok magistra nedodělám kvůli mé blbé úzkosti? Co teď? 

Stresory - Vánoce, práce/škola, narozeniny. Foto: Panikářka

Prosinec a leden tedy ještě více umocnil moje úzkosti a psychické problémy. Ke všemu se ještě přidaly problémy na pracovní čáře, kde jsem byla známými brána jako někdo, komu na práci nezáleží. Nikdy tomu tak nebylo. Prací jsem žila. Ale bohužel se sešlo tolik negativních věcí, že jsem jiné musela upřednostnit, jiné upozadit. Dokonce jsem byla nepřímo nařčena, že nemluvím pravdu, asi tedy lžu. Vážně v době, kdy jsem byla psychicky i fyzicky na dně, řešila jsem sama sebe, bála se, co bude se mnou dál, prosila lékaře o umístění do léčebny, jsem neměla chuť dokazovat, že mluvím pravdu. Přišlo mi to potěšilé, dokazovat něco, co jsem neuděla a hlavně! kdo mě zná, ví, že nikdy nelžu, takže ti, kteří o mě pochybovali, za mé slzy, a že jich teklo, nikdy nestáli. A ani dnes nestojí. Stres je další hřebíček do rakve pro každé deprese a úzkosti. Pryč s nimi! Jestliže se máte dohadovat s někým, kdo vám nevěří a máte skutečně pravdu, hoďte zbytečný stres za hlavu. Nestojí to za to.

Začátek února zněl v rytmu mých 25 narozenin. A zrovna se trefily do týdne, kdy jsem měla mega úzkosti a neměla chuť ani dýchat, natož slavit. Babička však považovala za nutnost tohle "jubileum" oslavit ve velkém. Přišel její přítel, celá rodina a slavilo se - oni o šampaňském, já o meduňkovém čaji. Týden před akcí m bylo zle. Byla jsem nervózní, měla jsem strach, jak to zvládnu. Zrovna jsem prožívala období, kdy jsem nechtěla mezi lidi. Když přišel den D, omdlívala sem nervama. Zvládnu to? Budu se umět soustředit, bavit se? Jak se mám radovat, když mi do radosti není. Nechtěla sem nic slavit. Nemám narozeniny ráda. Nakonec to ale proběhlov klidu a já si večer užila.

DNES - 3. FÁZE

Uff, třetí fáze. Děsím se, kolik jich ještě bude muset přijít, abych si řekla, je to OK. Jsem ready ke všemu, co přijde. 

Konec ledna se pro mě stal přelomový. Skončila jsem v "práci", která mě sice neživila, ale naplňovala. Ujasnila si, jak dál. Našla práci, která mě i živí a nenadřu, takže mohu pokračovat v léčbě a studovat. Zmákla sem zkoušky na jedničky nakonec a chystám diplomku. Vše nějak vyšumělo. A já se mám skvěle. Jsem dítě květin - miluju zpěv, sex, jídlo, zábavu, lidi a všeho si užívám. Prostě jako každý normální člověk v 25 letech.

Pouštím se do nových věcí, snažím se užívat každé minuty, kdy je mi dobře. Pracuji, píši blbiny, učím se vařit, jazyky. Víc čtu, víc žiji. Méně se trápím. Mám skvělé přátelé, partnera, maminku, brášku  -  s ním často randím po Hradci, i on mi totiž dokáže vyhnat ty brouky z hlavy. 

Učím se novým věcem, zapomínám na špatné. Foto: Panikářka

Aby to neznělo tak pozitivně. Stále mám paniky, ataky, úzkosti, zlé sny, dny, je mi občas tak na nic jako na začátku, ale čas dokázal najít souhru s pp i s mou duší. Chce to, drazí panikáři, čas, chuť sílu a odhodlání bojovat a naučíte se s tou bestií mávat, podle vás. 

Za těch 6 měsíců z klidnou hlavou a čistým svědomím řeknu: DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ SE MNOU TY KRIZOVKY VYDRŽELI. ZÁŘÍ, ŘÍJEN, LISTOPAD, PROSINEC, LEDEN se mnou muselo být k nevydržení a já vám všem děkuji, že jste to přečkali a podali mi pomocné ruce. Vážím si jich! (Až mi teď slza ukápla...) To, proč jsem bojovala, jste byli vy! Právě vy jste mi dokázali, že tu mám své místo, i když jsem taková jaká jsem - protivná, sprostá panikářka - mě máte rádi a dali jste mi to v ty nešťastné měsíce najevo. Děkuji vám - žiji díky vám, pro vás.... 

Jmenovitě děkuji Tobě, maminko; Elenko, Šárko, Míšo, Miško, Marku, bráško a v nespolední a "veledůležité" řadě Tobě, Kubíku. MÁM VÁS RÁDA a děkuji, že jste zůstali a stáli při mně.